ANETA
V mém životě jsem potkala několik Anet. Vlastně doteď přesně tři. Se všema jsem chodila do třídy a všechny ve mně vzbuzovaly stejný pocit. Perfekcie.
Perfekcie. Dokonalost. Obdiv. Pocit, že je všechno, co já nikdy nebudu.
První z nich jsem poznala v první třídě na ZŠ. Aneta P. byla to droboučká holčička s dlouhými, světle hnědými, vlnitými vlásky, chytrá a dokonalá. Já proti ní baculatá ošklivá holka s mikádem šedohnědých vlasů. Paní učitelka ji měla ze všech nejradši. A já? Já jí prachsprostě záviděla. Když mi ji někdo připomene, vzpomenu si na jeden den v první třídě. Všichni si pamatujeme na písanky, a jak jsme dělali obloučky a čárky, poté první písmenka. A i když sem se vážně snažila, nešlo mi to. Jí to šlo dokonale. Jednou, když jsme měli hodinu psaní a paní učitelka obcházela po třídě, řekla jí, že by už mohla zkusit psát perem. To si pamatuju, protože byla první ve třídě. My všichni jsme museli pořád ořezávat tužky a ona ne. Vím, že jsem asi po týdnu taky zkusila psát perem a paní učitelka mi vynadala, že se mám vrátit k tužce. Mrzelo mě to. Vím, že to je jen nepodstatný detail, ale šestileté holce to připadá jako spiknutí světa. Od té doby jsem ji nesnášela a pořád byla průměrná, ale trochu zakřiknutá holčička. Ona pokračovala v hvězdné kariéře. Nejen že byla nejchytřejší ze třídy, byla třídní předsedkyně a byla oblíbená u učitelů, ona byla i oblíbená ve třídě. Kluci s holkama nemluvili, ale s ní jo. Holky si z ní udělali včelí královnu a to, co řekla, byl boží zákon. Tak vydržela až do páté třídy. Pak odešla na víceleté gymnázium a já si konečně oddychla. Bohužel ne na dlouho.
Aneta Č. přišla na začátku 6 třídy. Spolu s ještě jednou holkou přestoupily z jiné školy. Tahle Aneta byla hubená, střední postavy s nádhernými blond vlasy. Paní učitelka nás posadila spolu. Dost na to aby se z nás staly kamarádky, říkáte? Ne. Není to tak, že bychom spolu nemluvily, ale ona si ve třídě vybrala jiné kandidátky na kamarády. Takže já jsem zase byla jen ta tichá nudná holka. Závist vůči ní byla mnohem povrchnější. Záviděla jsem jí její postavu, výřečnost, kamarády, že uměla nádherně kreslit, měla hezčí rukopis a lepší známky než já. Byla jsem naivka.
Třetí, a doposud poslední Aneta, kterou znám je Aneta M. Ta se mnou chodila do třídy na střední. Nebyla nafoukaná ani mrcha. Vlastně je fajn a kamarádíme se. Ale pořád se nemůžu zbavit toho ošklivého červíka závisti, co ve mně pořád hlodá. Je vtipná, hezká, oblíbená, šikovná, má toho nejhezčího kluka pod sluncem, perfektní postavu a moc dobře to ví.
Já už jen cynicky čekám, že na vysoké se objeví další Aneta. Dokonalá, chytrá, hezká, bohatá. Všechno co já nikdy nebudu.









Na vejšce se skutečně objevila další Aneta.
Tentokrát jsme (byly?) kamarádky. Aneta V. je stejně jako ostatní Anety chytrá, premiantka, oblíbená, veselá, hezká, ve 25 se vdala za skvělýho kluka se kterým chodí už od základky (teď už je vlastně Aneta H.). Další Aneta se skvělým životem, vedle které si připadám maličká. Anetka je ale přátelská a ač jsme nebyly besties, že by jsme si po párty drželi vlasy nad záchodem (což je možná proto, že já moc nesnesu a tak piju jen málo a ona je zase zvyklá má vyšší toleranci), troufnu si říct, že jsme dobré kamarádky. Měli jsme partičku asi 4-7 kamarádek, co jsme spolu sedaly na přednáškách, na kafe mezi cvikama a pod. Užili jsme si spolu její rozlučku se svobodou a jednou za rok se o prázdninách sejdeme u některý ve městě a uděláme si dámskou jízdu.
Závěr: každá další Aneta je přátelštější než ta předchozí... těším se na další Anetu co mi víc vstoupí do života, dobrých přátel není nikdy dost a jak se člověk mění a vyvíjí, mění se i požadavky na ně. Některý člověk zůstane přítelem po celý váš život a některý je součástí nějaké vaší životní fáze a po jejím skončení zůstane jen milou vzpomínkou, při které se přistihnete, že se usmíváte.